Milionari

***
S kreditkou v ruce se blizime k bankomatu.
"Tak kolik vyberem? Dva miliony?"
"Radsi dva a pul, at nam to vydrzi aspon tyden."
"Tak jo. Snad tady nebude to hloupy omezeni jednoho a pul melounu na jeden vyber..."
Bankomat cvaka a po chvili vychrli proud stotisicovek. Po tvarich se nam rozhosti lisacky usmev...
***

Tak takhle nejak to tady vypada na prvni pohled. Ovsem uz na druhy, kdy si clovek uvedomi, ze jeden tisic rupii jsou necely dve koruny, cloveka pocit velikasstvi opusti. Ale na treti, kdyz zjisti mistni ceny, se to zase vylepsi ;)
Dnes naposledy se muzeme citit jako nefalsovani milionari. Hrubym odhadem muzu rict, ze jsme tu ten mesic spokojene zili za nejakych 15000 CZK. Nijak jsme se nezinyrovali, ale ani zbytecne nerozhazovali. Takze celkem pohodicka ;)

Timto se loucime se zemi, kde jsou lide usmevavi, kde neni potreba tepla voda, kde snih znaji jen z televize, kde kazdy kluk zna Barose, kde si mysli, ze Cesko je ostrov, kde vam kazdy ochotne poradi, i kdy netusi co po nem chcete, kde si v restauraci nemusite objednavat konkretni jidlo a piti, jelikoz stejne dostanete neco uplne jinyho, kde musite tvrde smlouvat, abyste dostali cenu "jen" dvojnasobnou oproti cene pro mistni, kde pod chodnikama tecou potucky, jez slouzi zaroven jako odpadni stoky, kde plaze pod vulkany jsou cerne, kde v mori existuje uplne jiny svet, kde kazde rano peclive zametaji sve hlinene dvorky bez travy, kde kazdy od 10ti let az do smrti jezdi na skutru, kde jako uplatek pro policii staci kosik manga, kde se v minibusech nevejdete na sedacku, kde se do dodavky pro sest lidi nacpe dvacet, kde kazdy pestuje ryzi a kde jablko je exoticke ovoce.

Tedy sbohem, slunecna Indonesie! Za vsechny se louci
David

PS: Po triceti hodinach stravenych v letadlech a na letistich dosedneme kratce po 20h v patek 3.10.