Borobudur nebude!

Tak jsme prave svoji vlastni bezmeznou pitomosti prosvihli odjezd autobusu na Borobudur. A jelikoz mame koupene listky na vlak na dnesni vecer, uz se na nej nepodivame.
Nejvetsi (a vlastne skoro jedina) architektonicka zajimavost Indonesie nam tedy zustane navzdy utajena.
Velmi zabavne, 40 km od nas... Tak schvalne, jestli se sem jeste nekdo z nas dostane, aby chybu napravil.
K.

Bromo a dale

Ahoj vsem posilame tentokrat z Jogyakarty.
Davidovym marodenim jsme se oproti MaO zpozdili jen o 1 den, cimz jsme prisli o vtipne prihody ze sirneho dolu (posezeni si na policejni stanici, postani nad sirnym dolem, prvni slzy atd. - o tom se vam musi rozepsat sami). Zato jsme se s Janou pekne projely na kolech kolem Ubudu. Tedy, spise kola se ponosila na nasich zadech pri prochazce dzungli okolo Ubudu...

A po celodenni, dost ubijejici ceste autobusem jsme se dostali do Davidem zminovaneho prohnileho Probolinga pod Bromem. Ne, ze by to bylo opravdu tak hrozne, aby ho to opravnovalo k tak temnym projevum :-), ale moc prijemne misto to neni. Vsechny nastrahy mistnich nadhanecu jsme ale prohledli, penize tak usetrili a uz za tmy jsme se vsichni setkali na upati krateru, kde se tyci Bromo.

Tmy jsem vyuzila k tomu, abych se nepodivala do udoli a nechala se celou scenerii prekvapit az rano za svitani. Temhle vyhledum predchazel 1.5 hodinovy pesi vystup po budicku ve 3 hodiny!! v noci. Hlava se mi motala tak, ze jsem myslela, jestli nahodou nejsem zpatky na lodi... Ale vyplatilo se:

Sice jsme po tom namahavem osamocenem vystupu stanuli na betonove vyhlidkove plosine plne turistu, kteri se tam nechali vyvozit dzipama a chvilku nam trvalo, nez jsme se vzpamatovali a zdrhli na osamocene mistecko, kde jsme se mohli plne venovat foceni a foceni a foceni... ale nakonec jsme si to fakt uzili:

Ted se nachazime v Jogyakarte, ktere uz bohuzel kvuli Ramadanu a preplnenym spojum nebudeme moci prijit na chut. Byli jsme tu vlastne jen jeden den, kdy jsme byli bud tak strhani z nocniho presunu nebo tu je opravdu vedro k nevydrzeni, takze jsme ji ani moc neprosli. Dnes jsme se na chvili dostali do stareho mesta okolo kralovskeho palace. Tam to sice vypada zajimaveji, ale asi jsme cekali vic...

Kazdopadne, za chvilicku vyrazime na Borobudur, a od toho si take hodne slibujeme :-)
Jinak uz se nam zacina cesta povazlive kratit, ale snad jeste stihneme neco videt a zazit.
Kaca

Doprava aneb co se deje na silnici

Ten, kdo Asii zazil, vi, o cem ten "chaos" je...

Indoneska silnice tot zmet vozidel vseho druhu. Jezdi se skoro vsemi smery a krom autobusu, aut a motorek je zaplnena riksaky (mistni nazev becak), bemy (neco jako minibus s otevrenymi dvermi), bicykly, lidmi.
Na motorku se tu nacpe az pet lidi (v kombinaci s detmi), pocet CTYRI je bezny. Jede-li mensi pocet lidi, pak casto prevazi vodu, zeleninu, snopy ruznych trav, ovoce, obleceni, nabytek, proste vse, co si jen dokazete predstavit.
Do pidibema se vmackne lidi nad deset, da se sedet i v ulicce nebo s nohama couhajicima ven, v jednom dokonce dva mistni stali zezadu na zebricich...
Troubeni je nezbytna soucast provozu, neznamena "nezdrzuj a jed", ale "pozor, jedu, tak jed na stranu, budu predjizdet"!! Nekdy to vypada fakt desive, auta se predjizdi ze vsech stran, na semaforech stoji motorky v chumlech a vyrazeji jako roj, vyjimkou neni ani jizda v protismeru u kraje vozovky, kruhove objezdy se neobjizdeji (zbytecna zajizdka), proste se jede, kam je treba hned, s mnohymi povozy nehne ani cervena a proste jedou, benzin koupite v petkach u silnice (kdyz je benzina v nedohlednu), k jizde se pouzivaji "mnohe" casti tela, a tak dale a tak dale.

A snad nemusim ani zminovat, ze soucasti provozu jsou i zvirata - na nasich cestach jsme je potkali v ruznych neobvyklych situacich (viz fota)...

Na prvni pohled chaos, ovsem naprosto bezpecny, nikam nespechajici a nenadavajici, plny usmevu a "poradku", ktery jakozto evropani chapeme ztezi...

jana